Charles Bukowski: Příliš blízko jatek

Všechny ty dívenky

Bylo to v severní Kalifornii

a on stál za řečnickým pultem

a už nějakou dobu četl,

přečetl spoustu básní o

matce přírodě a vrozené lidské

dobrotě.

Veřil, že na světě je

všechno v pořádku.

Člověk mu to nemohl mít za zlé:

měl doživotní profesuru a nepoznal

vězení ani bordel.,

nikdy mu na dálnici nechcípla

ojetina, ani na tom

nejdivočejším večírku

si nedal víc než

tři drinky.,

nikdy ho nikdo nepřepadl, neokradl

ani nezmlátil.,

ani pes ho nepokousal.,

od Garyho Snydera dostával pravidelně

dopisy plné diků a

tvář měl laskavou, životem

nepoznamenanou a něžnou. Dokonce

ani jeho žena ho nikdy nepodvedla,

ani neměla to štěstí co on.

Pravil: „ještě vám přečtu tři básně a pak už půjdu a nechám

číst Chinaskiho.“

„né, to né,“ volaly všechny

ty dívenky v růžových a modrých

a bílých a oranžových a levandulových

šatičkách. „né.

Přečtěte jich víc, přečtěte jich

víc!“

přečetl ještě jednu a pak oznámil:

„tohle bude moje

poslední báseň.“

„né, to né,“ volaly všechny

dívenky v červených a zelených prů-

svitných šatech. „to né,“ volaly

dívenky v upnutých modrých

džínách s vyšitýma srdíčkama.

„né,“ volaly všechny ty dívenky,

„přečtěte jich víc!“

ale držel slovo.

Vytasil se s básní, slezl dolů a

kdesi zmizel. Když jsem vylezl nahoru

a začal číst, dívenky se vrtěly

a jedna sykla a

několik mě počastovalo zajímavými komentáři,

které použiju někdy jindy

jinak by tahleta sračka neměla

konce.

Každopádně o dva či tři týdny později

jsem od tohohle básníka Williama dostal

dopis a prej že se mu moje čtení fakt líbilo.

Byl to opravdový džentlmen.

Ležel jsem v posteli s

třídenní kocovinou. Obálku jsem někde ztratil

a tak jsem vzal dopis a udělal

z něj vlaštovku

jako kdysi na

základce. Proplouvala pokojem a

přistála mezi starým dostihovým programem

a hodně jetýma spoďárama.

Tím naše korespondence skončila.