Charles Bukowski: Příliš blízko jatek
Všechny ty dívenky
Bylo to v severní Kalifornii
a on stál za řečnickým pultem
a už nějakou dobu četl,
přečetl spoustu básní o
matce přírodě a vrozené lidské
dobrotě.
Veřil, že na světě je
všechno v pořádku.
Člověk mu to nemohl mít za zlé:
měl doživotní profesuru a nepoznal
vězení ani bordel.,
nikdy mu na dálnici nechcípla
ojetina, ani na tom
nejdivočejším večírku
si nedal víc než
tři drinky.,
nikdy ho nikdo nepřepadl, neokradl
ani nezmlátil.,
ani pes ho nepokousal.,
od Garyho Snydera dostával pravidelně
dopisy plné diků a
tvář měl laskavou, životem
nepoznamenanou a něžnou. Dokonce
ani jeho žena ho nikdy nepodvedla,
ani neměla to štěstí co on.
Pravil: „ještě vám přečtu tři básně a pak už půjdu a nechám
číst Chinaskiho.“
„né, to né,“ volaly všechny
ty dívenky v růžových a modrých
a bílých a oranžových a levandulových
šatičkách. „né.
Přečtěte jich víc, přečtěte jich
víc!“
přečetl ještě jednu a pak oznámil:
„tohle bude moje
poslední báseň.“
„né, to né,“ volaly všechny
dívenky v červených a zelených prů-
svitných šatech. „to né,“ volaly
dívenky v upnutých modrých
džínách s vyšitýma srdíčkama.
„né,“ volaly všechny ty dívenky,
„přečtěte jich víc!“
ale držel slovo.
Vytasil se s básní, slezl dolů a
kdesi zmizel. Když jsem vylezl nahoru
a začal číst, dívenky se vrtěly
a jedna sykla a
několik mě počastovalo zajímavými komentáři,
které použiju někdy jindy
jinak by tahleta sračka neměla
konce.
Každopádně o dva či tři týdny později
jsem od tohohle básníka Williama dostal
dopis a prej že se mu moje čtení fakt líbilo.
Byl to opravdový džentlmen.
Ležel jsem v posteli s
třídenní kocovinou. Obálku jsem někde ztratil
a tak jsem vzal dopis a udělal
z něj vlaštovku
jako kdysi na
základce. Proplouvala pokojem a
přistála mezi starým dostihovým programem
a hodně jetýma spoďárama.
Tím naše korespondence skončila.
